Počátky lyžování na Dolní Bečvě (1926)
Čilý lyžařský ruch na Pustevnách a Radhošti v první polovině minulého století nemohl ujít pozornosti občanů Dolní Bečvy. Nejen mládež a sportovně založení občané, ale i lesní dělníci, hajní a myslivci získali zkušenost, že lyže by jim mohly významně pomoci jak ve sportu, tak v práci. Již v roce 1923 byla zdejší školou podána na ministerstvo zdravotnictví žádost k přiměřené subvenci na zakoupení školních lyží, ve které se mimo jiné píše:
„Věc tato může míti pro zdejší kraj značný význam a mnohý školák na lyžích může zbloudilému turistovi v zasněžených horách pomoc poskytnouti“
Skoro 3 roky nebyla žádost přes několikeré urgence vyřízena. O to větší překvapení bylo, když koncem července 1926 přišel z ministerstva škole obnos 1500 Kč na zakoupení lyží.Správce školy ihned objednal u firmy Jadrníček ve Fryštáku 23 párů lyží žákovských s „krkonošským“ vázáním a 2 páry lyží pro učitele s vázáním typu „Bilgeri“. Řídící učitel Wimer píše:
„Nutno zaznamenati, že žactvo se lyžování s největší radostí jak v hodinách vyučovacích, tak i mimoškolních chopilo a za letošní zimy značného pokroku ve sportu tom učinilo.“
Další záznam o dolnobečvanském lyžování je z roku 1924 ve školní kronice, vedené řídícím učitelem Wimrem :
„ S radostí a potěšením zaznamenává pisatel ujímání se sportu na Dolní Bečvě jmenovitě u školní mládeže. Polohou svou obec naše pod samým Radhoštěm ležící je takořka k zimnímu sportu vázaná. Vždyť v zimě blízké Pustevny a celý Radhošť jsou rejdištěm statných a bujarých lyžařů. To působilo jak na jistou část dospělého zdejšího obyvatelstva, tak i na mládež, která vidí, že lyží lze používati netoliko pro sport, ale i pro potřebu. Četníci, myslivci, hajní a různí zájemníci na horách mohou se dostati do vyšších poloh za zimních měsíců toliko na lyžích. I zhotovovány byly po celou zimu horlivě jak starými, tak mladými lyže po domácku. Je s obdivem, jak se žáci sami ve sportu tom vycvičili a jak mistrně na nedokonalých lyžích z prudkých svahů sjíždějí. Ku konci zimy téměř všechno žactvo jezdilo na svých lyžích, ba podhoráci jezdili na nich do školy“.
Jezdilo se na Holé, na Blinkovém kopci. Dolní škola měla lyžování na svahu za Polanskými. Stavěly se sněhové můstky v Horním Rozpitém, nad Lúčany, u Kuběnů, naproti revíru. V roce 1929 vyslala zdejší škola učitelku Machovskou do týdenního cvičitelského kurzu na Pustevnách, kde získala praktické zkušenosti pro výuku žáků v lyžování. Škola zakoupila několik párů lyží a půjčovala je žákům.
Nejstarší žákovská sjezdová trať byla nad Varhaníky. Start byl od třešně u cesty na Grůň a Kamenné. Trať pak vedla prudčeji dolů a stáčela se doprava mezi chalupy od Vašutů a Varhaníků, pak se stáčela doleva a rovně do cíle pod Lůčany. Další trať vedla po cestě z Kamenného. Start byl u „Tří buků“, cíl dole pod Divíny (Kostelníky) u mlýna. Odměnou za start v závodě byl horký čaj u tetky starostěny , dále tužky, pera a další školní potřeby.
Nejstarší sjezdovou tratí pro dospělé byla sjezdovka z Radhoště do Dolního Rozpitého. Když se v roce 1937 stavělo elektrické vedení k hotelu Radegast, musel být v místě vedení vykácen pás lesa. V tehdejší době byl na Radhošti v zimě čilý turistický ruch. Do chaty Pod kaplí i do hotelu Radegast přijíždělo hodně lyžařů. Majitelé obou zařízení měli zájem o vybudování sjezdovky na jižním, slunečném svahu Radhoště a stavbu podpořili. Práce se uskutečnily v roce 1938. Bylo nutné odstranit a vyřezat množství pařezů i dalších stromů. V tuto dobu se postavil také vodovod od chaty Pod kaplí k hotelu Radegast. Do té doby se voda do hotelu nosila ve vědrech z blízkého korýtka. Na nové sjezdové trati se během války konalo několik závodů. Trať byla tehdy bez maliníčí a náletu, protože vedla po pastvinách ovcí a loukách. Cíl závodu obvykle býval u odbočky cesty k mostu na Kamenné.
Taky se stavěly skokanské můstky. První byl na konci zahrady u Varhaníků. Můstek tvořila mez z hromady kamení, pokrytá vrstvou sněhu. Nájezd byl od třešně u cesty na Grůň. Na tomto můstku se daly docílit až dvacetimetrové délky skoku. Skákalo se takovým stylem, že se ruce roztočily jako vrtule. Tehdejším nejlepším skokanem (ale i sjezdařem) byl Jaroslav Vojkůvka (zvaný Jaryn).
Druhý přírodní můstek byl za chalupou Františky Holišové. Tam se dalo skočit jen 15 metrů. Nevýhodou byl nesnadný nájezd i dojezd.
Největší přírodní můstek byl na Vaňkově grapě. Dalo se na něm skočit až 25 metrů. Tento skok včetně dřevěné boudy postavil další výborný sjezdař a lyžařský nadšenec Josef Skalík. Měl v úmyslu zde postavit i výtah. Jelikož toto místo bylo otevřené pro jarní teplé proudění, panoval zde často nedostatek sněhu. Byly tu uspořádány dva veřejné závody.
Lyžování v těchto letech bylo především zábavou. O tom, že přitahovalo mladé i starší občany svědčí novinový článek z okresních novin Valašského Meziříčí z ledna roku 1941, jehož autorem byl dolnobečvanský pan farář Hurnik.
Závěr článku, který sliboval i závody dospělých, byl pravdivý. Pořadatelé opět v čele s panem Pavlíčkem připravili závody pro dospělé ve sjezdu ( konaly se na Holé ) i v běhu . Zúčastnili se jich i představitelé obce v čele se starostou Vojkůvkou. Dochovala se i fotografie, na které můžeme vidět závodníky v kategorii mužů před startem.
Zleva stojí Ludvík Solanský (nájemce kamenolomu), František Kučera (místní autodopravce), Josef Žitník ( řezník ), Stanislav Klestil ( obchodník ), Vladislav Žitník (obchodník), Karel Hlucháň (lesník), Alois Vojkůvka (tajemník), Rudolf Vojkůvka ( starosta ), ????, Alois Blinka (obchodník s dřevem), Jan Blinka (sedlák), Antonín Vašek (pracovník u ČSD), Josef Ország (kovář), Adolf Lanča (obchodník s dřevem) a klečící Bohumír Maléř (řezník ) a Adolf Hlucháň ( obchodník ).
Na následující fotografii je již na startu připraven závodník s číslem 6 Adolf Hlucháň. Přihlížejí mu odleva Ország, Lanča, Klestil, Žitník, Vašek . Jméno startéra se nepodařilo zjistit.
Zachovala se také další fotografie dolnobečvanských lyžařů z roku 1941. Odleva stojí s číslem 14 Žitník Ludvík, 24- Maléř Bedřich, 25- Vachůn Bohuš, 15- Pavlíček František , 21- Maléř Bohuš (od Jurčů), 20- Pařenica Vladimír, 10- Juříček (od Tabulí). Dole zleva Holčák Jaroslav, Holčák František a Maléř Rudolf.
Ani dolnobečvanské ženy se nedávaly zahanbit a s chutí závodily jak ve sjezdu, tak i v běhu. Na první fotografii vidíme před startem zleva Jenku Blinkovou, Boženu Vojkůvkovou, Boženu Závorkovou (Hrstkovou), Milušku Vojkůvkovou (Varhaníkovou), Vlastu Adámkovou (Válkovou) a Libuši Procházkovou (dceru ředitele Horní školy)
Další fotografie je ze závodu v běhu žen. S číslem 38 se na start připravuje Milka Porubová. Datum závodu, jména dalších závodnic ani místo konání se nepodařilo zjistit.
Ze všech předcházejících fotografií je vidět, že výstroj tehdejších lyžařů byla velice jednoduchá. Oblečení zpravidla takové, v jakém se chodilo do práce nebo do školy. Na rukou po domácky pletené rukavice nebo palčáky. Vázání bylo většinou řemínkové, stačilo do něj nasunout jakékoliv zimní boty a řemeny utáhnout. Děcka jezdily i v papučích. Lyže se vyráběly většinou z jasanového dřeva. Z desky se uřezal kus, ohobloval se, špička se teplem trochu ohnula, přišroubovaly se plechy na upevnění řemenů a lyže byly na světě. Jako tyčky často posloužily rovné části lískových větví, na jejichž konec se upevnilo kolečko z proutí provázané řemínky. Na snímku je pan Vašek s dětmi Oldřichem a Boženou.
S úsměvem vzpomíná na svoji lyžařskou výstroj Jarda Paprskář, který prožil své dětství v chalupě na Pavlové lúce:
„Řemínky na lyže jsme si dělali z kůže ze špeku. Na bok lyží se přibily hřebíčkami, přezka se přinýtovala nebo přišila. Po lyžovačce byly lyže vždycky venku. Jednoho rána, když jsem chtěl nasadit lyže a odjet na nich do školy – vázání bylo pryč. Řemínky sežral náš pes! Ještě že nechal tu přezku.“
Kdo měl peníze a byl je ochoten obětovat na lyžařskou výstroj, mohl si lyže zakoupit třeba u místního truhláře Františka Kulišťáka, který měl ve svém domě č.p. 197 truhlářskou dílnu ( v zatáčce nad hotelem Pod lipami – v přední části byla i kovárna pana Országa, později ji měl v pronájmu p. Pařenica ). Jak vypadaly panem Kulišťákem vyrobené lyže – široko daleko známé „ Plošky“ a lyže dalšího výrobce na Dolní Bečvě – pana Pařenice - je vidět z fotografií pořízených u Radko Linharta, který ve své sbírce lyží vlastní i tyto unikáty.
Pan Radko Linhart se svou sbírkou
Zima na Valašsku byla každoročně (až na malé výjimky) spojena s množstvím sněhu. Na Blinkovém kopci, na Holé i na stráních v Horním Rozpitém byly každé odpoledne desítky dětí, které se snažily sjet bez pádu kopec nebo na uplácaném sněhovém můstku skočit dál než ostatní. Ti, kteří neměli lyže, jistě za sebou táhli jednoduše vyrobené sáňky. Vytáhnout je třeba až ke „Třom bukom“ a pak po turistické cestě se spustit dolů – to byla opravdu parádní zábava. Vždyť co jinak v zimě odpoledne doma ? Práce na poli žádná, televize nebyla a rádio měl jen málokdo.
Vyhledávanou zimní radovánkou pro dospívající mládež byly sanice. To se vždy několik chlapců a děvčat domluvilo, poprosilo nějakého sedláka, který měl pár koní a sáně na svážení dřeva (nebo dokonce kočárové sáně, jaké jsou vidět na obrázku), aby s nimi většinou v neděli „po požehnání“ vyjel na sanici.
Za sedlákovými saněmi se pak zapojily postupně sáňky každého chlapce nebo dívky, takže tvořily celou šňůru, někdy třeba 10 až 15 sáněk. S nimi se jezdilo po cestě směrem na Rožnov nebo Horní Bečvu, někdy byly sanice i „okruhové“ – přes Rožnov, Vigantice, Hutisko zpátky na Bečvu. O legraci nebyla nikdy nouze. Při rychlejším běhu koní vždy došlo k převrácení nějakých sáněk nebo k přetržení řady a doběhnout skupinu dalo někdy zabrat
Jezdit tehdy se sanicí po hlavní cestě nebyl žádný problém. Auta v zimě jezdila jen výjimečně, na cestách bylo množství uhlazeného sněhu, které tehdy rozhrnovaly sněžné pluhy tažené několika páry koní. Sníh na cestách byl bílý, čistý, takže při sanici byla radost do něj spadnout.
Moravskoslezské Beskydy byly ve válečných letech 1939 – 1945 jediným horstvem, které zůstalo českým. Všechna pohraniční horstva od Šumavy, Krušných hor, Krkonoš až po Jeseníky zabrali Němci. Proto se v Beskydech často pořádaly i lyžařské soutěže a přebory tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava. Velikým závodem také pro Dolní Bečvu byl v roce 1940 přebor Svazu českých lyžařů ve sjezdu. Jel se z Radhoště, start byl pod hotelem Radegast, nad Pokladem se vyjelo k průseku a pak kolem drátů přes Ujmiska do Dolního Rozpitého. Autorem tratě byl známý lyžařský činovník, tajemník Svazu lyžařů Rudolf Krňoul. Závod vyhrál J. Císař z Jílemnice.
Rozvoji lyžování v Beskydech napomohla také výstavba lanové dráhy z Trojanovic na Pustevny. V roce 1941 bylo mistrovství Svazu lyžařů znovu v Beskydech, tentokrát na Pustevnách. To se již jezdilo na nové sjezdovce v blízkosti sochy Radegast směrem na Knížecí.
V této době všechny významnější závody pořádala Pohorská Jednota Radhošť se sídlem ve Frenštátě p.R. Její členové si všimli lyžařských dovedností některých dolnobečvanských dorostenců a mužů a nabídli jim vstup do organizace. Tak se naši tehdejší nejlepší lyžaři Josef Skalík, Alois Žitník, Stanislav Jakšík, Jaroslav Vojkůvka a také Radko Linhart a Oldřich Kubiš, kteří tehdy pracovali v pekárně Hynka Tošenovského, stali členy PJR a úspěšně ji reprezentovali. Někteří z nich svoji lásku k rodným horám vyjádřili i zapojením do odbojové činnosti proti fašistům. Spolupracovali s 1. partyzánskou brigádou Jana Žižky, která v Beskydech působila od 28. září 1944 a od března 1945 s 2. partyzánskou brigádou M.R.Štefánika, která obsadila všechny budovy Pusteven.
Velice úspěšným závodníkem byl Jaroslav Vojkůvka, zvaný Jaryn. Závodit začal již ve Zlíně, kde se učil. Jeden snímek je z roku 1938, druhý z roku 1940 z Přeboru mladých mužů.
Dalšími výbornými závodníky z Dolní Bečvy, kteří závodili za Pohorskou Jednotu Radhošť p.R. byli Josef Skalík, Stanislav Jakšík a Radko Linhart a z Prostřední Bečvy Oldřich Kubiš (pracoval v pekárně na Dolní Bečvě) a jeho bratr Bedřich Kubiš (příslušník 1.partyzánské brigády Jana Žižky, popravený 18.3.1945 v Praze).
Josef Skalík a Stanislav Jakšík
Bedřich Kubiš a Oldřich Kubiš
Radko Linhart
Po osvobození pokračovali naši lyžaři v závodní činnosti a dále reprezentovali PJR (později i Rožnov) při okresních a krajských závodech, ale i na přeborech ČSR v Bánské Bystrici, Vysokých Tatrách, na Martinských holích, Kriváni, Pradědu i Krkonoších.
Jaryn Vojkůvka byl nejen dobrým sjezdařem, ale i sko-kanem. Dokazuje to fotografie ze závodů ve skoku na Pustevnách i novinový článek a dip-lom ze závodů Bes-kydské župy. Vidíte i diplom Oldy Kubiše z roku 1948.
Závodníci i všichni další zájemci o lyžování v těchto dobách to neměli lehké. Autobusy jezdily minimálně, osobních aut nebylo. Nezbývalo než vzít pěkně lyže na ramena a pěšky se brodit sněhem třeba až po kolena z dědiny až na Radhošť nebo Pustevny. Častým cílem našich závodníků byly vzdálené Valašské Klobouky, ve kterých místní organizátoři pořádali časté závody ve sjezdu, slalomu i skoku. Dnes jen těžko chápeme takovou obětavost, o jaké vypráví Radko Linhart:
„Každý je jinak hloupý, se říkává. V roce 1946 jsme vyrazili s Jarynem Vojkůvkou na sjezdové závody do Valašských Klobouk. A jak zaznamenal tisk, byl Jaryn první a já třetí. Získali jsme tam kamarády a na druhý rok jsme tam jeli s Pepou Skalíkem. Ten do mne neustále hučel, abychom jeli na mé motorce Jawě 250. Zblbnul jsem na kvadrát a za 16° mrazu dobře zatepleni a se svázanými lyžemi i tyčkami na ramenech jsme vyrazili ráno v 6 hodin, protože závod ve sjezdu na Jeleňovské začínal již v 9 hodin. Odpoledne se jel slalom. Už na Vsetíně jsme museli zastavit a poskakovali jsme jak dva králi, abychom se zahřáli. Po příjezdu do Valašských Klobouk jsme nalezli azyl u kamaráda cukráře Mathiase na náměstí. Byli jsme oba zmrzlí jak cosi v trávě a cvičili jsme do blba pamětliví toho, že tělesná cvičení jsou pobožnost ke všemu užitečná. Byli jsme vyléčení – už nikdy v zimě na Jawě ! Inu, chybami se člověk učí.“
Je třeba připomenout, že některé tehdejší závody se jely na trati, která nebyla vytýčena praporky, jak je tomu dnes. A tak kdo znal zkratku lesem, mohl vyhrát, nebo se umístit na předních místech. Tak se to stalo třeba při závodech ve Valašských Kloboukách. Domácí závodník Stříželka dokonce po závodu ukazoval ostatním, jak si zkrátil trať. Tehdy to přespolní závodníky značně rozladilo. Takové počínání závodníků nebylo fair play a dnes to vyvolává jen úsměv na tváři. Ale dělalo se to, dokud nezačaly být tratě přesně vyznačovány.
V únoru 1948 Radko Linhart reprezentoval Valašskou sokolskou župu Františka Palackého na zimních sletových hrách ve Vysokých Tatrách. V běhu na 18 km obsadil 12. místo ze 148 startujících, ve sjezdu 18.místo ze 116 startujících. Na fotografii jej vidíme se svými soupeří Mirkem Krompolcem a Vladimírem Milatou ( první a druhý zleva).
Lyžařská rodina na Dolní Bečvě se rozrůstala. I přes stále skrovnou lyžařskou výstroj se začali objevovat nadějní mladí závodníci, pro které ti starší rádi zorganizovali závody. Z jednoho závodu na Močařině je i další fotografie. Časoměřičem byl Mirek Kulišťák.
Zkušenosti, které naši lyžaři získávali z různých závodů vedly k tomu, že toužili i v naší obci zorganizovat větší závod, kterého by se zúčastnili nejen domácí, ale i cizí závodníci. Nejlepší by bylo, kdyby tento závod se konal každoročně a měl rovněž svůj název. Jednoznačně byl přijat návrh, aby závod získal čestný titul Memoriál Hynka Tošenovského. První ročník závodu se uskutečnil v roce 1951. Tehdy byla ještě velká část Černé hory bez lesů, byly tam pastviny a četná políčka. Bylo rozhodnuto, že závod se pojede z vrcholu Černé hory kolem chaty Mír, cíl bude v Dolním Rozpitém na louce u Bolcků.
Tato trať byla technicky velmi náročná. Hned po startu vedla v úzkém korytě pro stahování dřeva širokým necelé 2 m. Po projetí tímto stometrovým úsekem následoval terénní zlom na mezi vedle chaty Mír, kde bylo docilováno značných skoků a taky pádů. Trať pokračovala po loukách východně od Juřenků, vedle Mydlů směrem na Košařiska. Tam byly další dva zlomy. Pod chalupou na Košařiskách skončilo u hrušky vedle kamenného plotu také dost závodníků. Ve střední části byla trať pomalejší. Za zmínku stojí počin rožnovského závodníka Karla Žingora, který si vzal na závod místo sjezdových lyží skočky v naději, že nažene čas při terénních skocích a v pomalejších úsecích tratě. Záměr se nezdařil, Karel ve spodní trati měl pád a závod pro něj skončil.
Na Černou horu museli závodníci i startéři vyšlapat pěkně po svých, někteří na lyžích, jiní s lyžemi na rameni. Zástup na fotografii vede Staňa Jakšík.
O telefonním nebo radiovém spojení mezi startem a cílem mohli organizátoři jenom snít. Startovalo se tím způsobem, že hajný Adámek vystřelil z lovecké pušky a jakmile zvuk doletěl dolů, začal se měřit čas v cíli. Všichni závodníci pak startovali v pravidelných minutových intervalech, časové rozdíly mezi dobou startu a dojezdem závodníka do cíle se pak vyhodnotily. Ředitelem závodu a hlavním rozhodčím byl Mirek Kulišťák. Závodu se zúčastnilo celkem 21 závodníků z Dolní Bečvy a Rožnova. Jak vidět z výsledkové listiny byly rozdíly mezi čelními závodníky velmi malé. Historicky první vítězství v memoriálu si odnesl náš závodník Antonín Adámek, který i v dalších letech byl výraznou postavou dolnobečvanského lyžování.
Výsledková listina 1. ročníku Memoriálu Hynka Tošenovského
Dolní Bečva Černá hora – Dolní Rozpité 1951
1. Adámek Antonín Sokol Dolní Bečva 1:59 min.
2. Linhart Radko Sokol Dolní Bečva 2:00
3. Pokorný Mirek Sokol Rožnov p.R. 2:02
4.-5. Jasný Sokol Rožnov p.R. 2:04
4.-5. Hrstka Stanislav Sokol Dolní Bečva 2:04
6. Bolcek Sokol Rožnov p.R. 2:05
7. Blinka Alois Sokol Dolní Bečva 2:06
8. Kulišťák Mirek Sokol Dolní Bečva 2:07
9. Mýdlo Sokol Dolní Bečva 2:08
10. Vašek Oldřich Sokol Dolní Bečva 2:13
11. Růčka Miloš Sokol Dolní Bečva 2:15
12. Žitník Rostislav Sokol Dolní Bečva 2:19
13.-14. Vojkůvka M. Sokol Dolní Bečva 2:24
13.-14. Solanský V. Sokol Dolní Bečva 2:14
15.-16. Adámek Josef Sokol Dolní Bečva 2:26
15.-16. Machala Sokol Rožnov p.R. 2:26
17. Švihel Miroslav Sokol Dolní Bečva 2:27
18. Šimek Sokol Rožnov p.R. 2:31
19. Jurajda Sokol Dolní Bečva 2:50
20. Maléř Jan Sokol Dolní Bečva 3:30
Startovalo celkem 21 závodníků. Na snímku je vítěz závodu a dlouhodobý úspěšný reprezentant dolnobečvanského lyžování Adámek Antonín.
