Vrcholný úspěch dolnobečvanského sportu (1997-1998)

Vrcholnou událostí pro dolnobečvanské lyžování a sport vůbec bylo mistrovství ČR mužů a žen v alpských disciplinách ve Špindlerově Mlýně, které probíhalo 16. – 23. března 1997. V obřím slalomu ukázala všem závodnicím záda naše tehdy ještě vlastně patnáctiletá Lucie Hrstková. Již v prvním kole si vytvořila solidní náskok, ve druhém kole ji ohrožovala pouze vítězka minulého ročníku Karolína Šedová, ale i ta nakonec zůstala za Luckou o tři desetiny vteřiny. Lucka po závodě řekla : „Věřila jsem, že budu do první desítky, ale že skončím první mne ani ve snu nenapadlo. Před druhým kolem jsem ani nebyla nervózní, nepřemýšlela jsem o tom. Měla jsem výhodu, že jsem startovala v prvním kole jako druhá, trať byla v tu chvíli perfektní.“ A poražená Šedová řekla: „ Lucka jezdí technicky velmi pěkně. Jako konkurenci ji beru. Je dobře, že nás bude někdo strašit.“ A jak se později ukázalo, Lucka všechny ženy postrašila dokonale.

Vidina nominace na 18. olympijské hry v japonském Naganu byla obrovskou motivací pro Lucku i jejího tátu – trenéra. I když neměli žádnou speciální přípravu a také moc v nominaci nedoufali, trénovali naplno. Když pak na začátku sezóny 1997-98 začaly závody FIS, Lucka v nich vždy byla nejlepší z našich reprezentantek. Český lyžařský svaz  rozhodl    o její nominaci, v její prospěch hovořily nejen výsledky, ale také mládí a s tím spojená oprávněná očekávání, že získané zkušenosti z těchto vrcholných závodů využije pro svůj další výkonnostní růst. Šestnáctiletá Lucka byla nejmladší účastnice naší olympijské výpravy a jediná ze sjezdařek. V  Naganu  bydlela v olympijské vesnici spolu s českými biatlonistkami a krasobruslařkou Mrázovou. Denně trávila tři až čtyři hodiny v autobuse do lyžařského střediska Hakuba. Většinou se tam podívala pouze na kopec, neboť nevyzpytatelné počasí připravilo jeden den metr nového sněhu, druhý den hustou mlhu a třetí den pro změnu déšť. Pověsti o zvláštní konzistenci japonského sněhu vůbec nelhaly, protože  při jízdě na 1500 metrů dlouhé sedačkové lanovce lyžaři napočítali pět různých druhů padajícího sněhu. Rychlostní discipliny se tak staly  závody pro servisní mechaniky mazající lyže. Následující fotografie vás jistě uvedou do atmosféry naganské olympiády.

Ve vlastních závodech Lucka nezklamala. Nikdo nepočítal s jejím předním umístěním, a tak patnácté místo v  kombinaci bylo výborné. Ve sjezdu skončila na 31. místě a v superobřím slalomu dojela na 35. pozici. 

Hned po olympiádě odjížděla Lucka na mistrovství světa juniorů, které se konalo ve francouzském zimním středisku Megéve. Tam již se postavila i na stupně vítězů, když ve své nejoblíbenější disciplině – obřím slalomu – získala bronzovou medaili. V superobřím slalomu skončila šestá, ve sjezdu byla desátá a slalom speciál po chybě nedokončila.

Dolní Bečva přichystala své první olympioničce i jejímu tátovi triumfální přivítání. Kolem půldruhé stovky lidí z obce, ale i z Rožnova a okolních obcí zaplnilo sál restaurace „U Maléřů“, který v olympijském duchu včetně ohně naaranžovali členové LK Radhošť. Podívat se přijel i olympijský vítěz ve skoku na lyžích z Grenoblu Jiří Raška. Umělecký kovář Milan Kuběna  vyrobil Lucce velikou měděnou upomínkovou plaketu, kterou jí předal nejmenší lyžař Daniel Paulus. Pak si všichni se zájmen vyslechli vyprávění Lucky i táty Ivana o zážitcích z přípravy i vlastního olympijského dění. Poté, co oba odpověděli na spoustu dotazů, seznámil přítomné s pohledem hosta olympiády i Jiří Raška. Lucka hned po skončení besedy odjela na další závody do Itálie a Norska a po nich ji ještě čekalo přijetí u předsedy vlády ČR Josefa Tošovského

Skvělý úspěch v podobě účasti na olympiádě a MS juniorů nebyl v tomto roce jediným triumfem lyžařů z Dolní Bečvy. Začátek lyžařské sezóny roku 1998 byl sice poznamenán nedostatkem sněhu, kvůli kterému byla řada závodů v prosinci i lednu odvolána. Prvního závodu se zúčastnila Radka Chrástecká. Byl to republikový závod starších žaček v  Krkonoších. V obřím slalomu mezi 56 závodnicemi skončila čtvrtá. Ve slalomu byla po prvním kole druhá, bohužel druhé kolo nedojela. Vše napravila hned o týden později na závodech seriálu Moravské trofeje mládeže na Pradědu. Vyhrála tam s přehledem slalom        i obří slalom.

Koncem ledna se na Grúni jel další závod. Radka s přehledem vyhrála obě kola slalomu a dokonce byla lepší než všichni starší žáci. V obřím slalomu si počínala obdobně, když ve společném hodnocení dívek i chlapců byl pouze jeden starší žák lepší. Za tři dny nato zvítězila ve slalomu na republikových závodech v Říčkách. V obřím slalomu našla přemožitelky pouze ve dvou mladých slovenských sjezdařkách a skončila třetí.

6. února 1998 se v Říčkách uskutečnily mezinárodní závody za účasti reprezentantů 16 států a Radka v nich obsadila druhé místo za slovenskou lyžařkou.

Do bojů konečně zasáhl i Zdeněk Chrástecký, který startoval na mistrovství republiky ve Špindlerově Mlýně. Po prvním kole obřího slalomu byl na 15. místě. Po druhém kole skončil celkově šestnáctý mezi muži a pátý mezi juniory.

Výborné výsledky nominovaly Radku na 37. ročník největšího žákovského závodu TROFEO TOPOLINO v italském Folgaridu 13.-14. února 1998. Konkurence byla obrovská, protože v pátečním souboji s časem se o nejlepší umístění pokoušelo 93 závodnic z 38 států včetně USA a Kanady. Radka obsadila vynikající třetí místo a byla opět na „bedně“.  V sobotním obřím slalomu se Radce již dařilo méně, neboť ve čtvrté brance vypadla. „Byl to prudký svah a moc jsem si to rozjela“, vysvětlovala Radka. Svým výborným výkonem ve slalomu však přispěla k tomu, že družstvo České republiky získalo pohár za celkové 4. místo.

Od závodů si mnoho neodpočinula.  Již ve dnech 5. – 7. března startovala na republikových závodech na Pradědu. Sešly se tu nejlepší starší žačky ČR a Polska. V prvním kole slalomu speciál bezpečně vedla, ale bohužel druhé kolo nedokončila. V obřím slalomu se Radce dařilo, skončila třetí. O den později se jel ještě slalom speciál v rámci mistrovství republiky. Radka v něm neudržela vedení z prvního kola a po druhém kole zůstala jen 0,09 sec. za vítěznou Erlebachovou a za titulem mistryně republiky.

Hned po republikových závodech odjela Radka s  A týmem žáků (10 členů) do italského Abetone. Konkurence byl opět veliká, neboť startovalo78 starších žaček z 28 států.  Ve slalomu byla po prvním kole na výborném třetím místě, ale ve druhém po chybě vypadla. V obřím slalomu obsadila 15. místo.

Ve stejné době, kdy Radka závodila na TOPOLINU, bojoval  Zdeněk na mezinárodních závodech juniorů ve slalomu speciál ve Vrátné dolině. V konkurenci 90 mladých lyžařů ze Slovenska, Polska a ČR skončil první den na 15. místě. Ve druhém slalomu byl po prvním kole devátý, ale po chybě ve druhém kole vypadl. Možnost napravit si reputaci dostal hned za 14 dnů, když na juniorských závodech FIS na Pradědu mezi 107 závodníky dojel na skvělém třetím místě. Na druhý den při ještě větší konkurenci obsadil Zdeněk 15. místo, když se mu nepodařilo udržet výborné sedmé místo z prvního kola.  

Radčiny výsledky z  TOPOLINA i Abetone zařadily Radku do evropského reprezentačního družstva na mistrovství světa mládeže Air Canada. Kromě letenky v hodnotě 1300 DM musely ostatní náklady jít z kapes rodičů. Z finančních důvodů nemohl s tehdy patnáctiletou Radkou ani s  její o rok mladší závodnicí Zikovou jet žádný doprovod. Do Kanady odlétaly samy z Frankfurtu n.M. Podle původní dohody na ně měl čekat na letišti ve Vancouveru někdo z pořadatelů, ale nikdo tam nebyl. Obě mladé dívky s batohy a lyžemi se musely dostat do téměř 200 km vzdálených Whistiar Moutains samy. Nešťastná Radka volala domů na Bečvu a díky výborným kontaktům jejího dědy Radka Linharta v Kanadě i USA se jim dostalo alespoň základní pomoci. Možná, že tato nevšímavost pořadatelů pořádně Radku „nažhavila“ a všem pak ukázala, jak jezdí „děcko z pod Radhošča“.  O průběhu jejího závodění v Kanadě nejlépe vypovídá jeden z mnoha článků našeho denního tisku.

Radka při své vynikající jízdě v Kanadě

Naši závodníci se dostavili také na svah Radhoště, aby si 28. března 1998 změřili síly v tradičním přeboru LK Radhošť. O prestižní putovní cenu bojovalo na perfektně připravené trati více než čtyřicet závodníků. Zdeněk Chrástecký svým absolutně nejlepším časem nedal nikomu šanci, a tak dosavadnímu držiteli trofeje Danielu Paulusovi nezbylo nic jiného, než předat po šestiletém držení pohár novému přeborníkovi. Mimo hlavní cenu přeboru se udělovala také ocenění v dalších kategoriích. Překvapivé prvenství mezi muži nad 35 let získal „dolnobečvanský Tomba“ Tomáš Kulišťák, kterému chybělo k zisku poháru 2,88 sec. Na druhém místě skončil Zdeněk Závorka a třetí byl Dan Paulus. Mezi ženami byla nejrychlejší Ilona Krhůtková, druhá byla Eva Petrovičová a třetí Soňa Ondrůšková. Dramatický boj se vedl v kategorii „muži v nejlepších letech“, tj. nad padesát let. Z vítězství se nakonec radoval Jaroslav Boháč, který byl o necelé čtyři sekundy lepší než Zdeněk Konvička.

Ještě na dalších závodech v této sezóně  naši bodovali. Ve dnech 4. – 5. dubna se na Pradědu uskutečnily moravské kvalifikační závody. Závody byly poznamenány nedos-tatkem sněhu. V kategorii juniorů nás reprezentovali Zdeněk Chrástecký a Martin Navařík. V prvním dnu dosáhl velmi dobrého výsledku  Martin, který dojel čtvrtý. Mezi muži se umístil na 15. místě. Zdeněk závod nedokončil. Druhý den si vyměnili role. Zatím co Martin vypadl, Zdeněk vybojoval v kategorii juniorů druhé místo a mezi muži byl šestý

Dolní Bečvu vzorně reprezentovali nejen ti , kteří závodili v družstvu Olgy  Charvátové, ale i další zvláště mladí závodníci našeho oddílu – Simona Hrstková, Dana a Marek Petrovičovi, Ingrid Solanská, Zbyněk a Michal Vavřínovi, bratři Jakub a Tomáš Martyčákovi. Svými výkony na okresních i krajských závodech na sebe upozornili a potvrdili, že závodní lyžování má u nás dobré kořeny i širokou základnu

V letním období roku 1998 se prováděla pravidelná údržba vleku a chaty na Radhošti. Odstranily se závady vzniklé v zimním provozu, u chaty se zateplila zadní stěna, upravil se interiér jídelny, zhotovily patrové postele a  skříňky pro uložení spacích pytlů.

 Hledala se náhrada slalomového svahu v  Pastvinách, kde se přestala dělat údržba. V polovině svahu vyryly bagry Lesní správy úvoz pro svážnici k těžbě dřeva, na větší části svahu byly zasazeny stromky, zůstal jen úzký pás pod vlekem. Intenzivně se proto začalo pracovat na svahu u rekreačního střediska skláren v Rozpitém, kde mělo středisko instalovaný menší lyžařský vlek pro své hosty. Ten se ale nevyužíval. Pořezaly se stromy, vystříhalo proutí, posekl svah, v dolní části se upravil dojezd. Zabudované stožáry vleku se natřely, zhotovila se elektrické přípojka k vleku. Zakoupil se starší motor k vleku za 5000 Kč, dokonce ze svahu v Bílé se odkoupilo vyřazené sněžné dělo za 10000,- Kč. Tyto investice se však ukázaly jako neuvážené, protože svému účelu pak vůbec nesloužily. Vodní dělo stálo dva roky na zahradě autora této publikace, pak u obecního úřadu a až náležitě zrezivělo a hadice zetlely, bylo odvezeno do šrotu. Rovněž vlek se v dalších letech nepoužíval.

V letní přípravě se velmi pozitivně projevila skutečnost, že byla možnost kondičního tréninku v místní nové sportovní hale otevřené v  předcházejícím roce. Zvláště  v nepříznivých jarních  a podzimních dnech to trenéři přivítali . Mezi trenéry III. třídy se zařadili Ing. Pavel Navařík a Daniel Paulus, kteří úspěšně vykonali trenérské zkoušky.

V měsíci září 1998 postihla LK Radhošť těžká ztráta. Při opravě střechy tragicky zahynul předseda LK Rostislav Vavřín. Odešel tak člověk, který měl nejen smělé plány, jak dál v dolnobečvanském lyžování pokračovat, ale i schopnost jejich realizace v  poměrně těžkých podmínkách vesnického oddílu bez ekonomického zázemí. Svou obětavostí, příkladností v práci a přátelským jednáním si získal širokou oblibu mezi našimi lyžaři  i občany Dolní Bečvy. Trvale se zapsal do našich srdcí. Vedení LK Radhošť se ujal Pavel Ondřej, který byl dne 22.11.1998 zvolen novým předsedou .

V lyžařské sezóně 1998-1999 vzhledem k finančním požadavkům Olgy Charvátové-Křížové (příspěvek 100 000 Kč na jednoho závodníka) sourozenci Chrástečtí skončili učinkování v jejím družstvu SKI Zlín   a vrátili se do LK Radhošť. Zůstala jen Lucka Hrstková. Ta se pravidelně zúčastňovala závodů doma i v zahraničí. V domácích závodech mezi ženami vládla, při zahraničních soutěžích se snažila vklínit mezi světovou špičku. V sezóně 1999 měla při závodech mistrovství světa ve sjezdu ve Vailu ošklivý pád, naštěstí díky trojitým ochranným sítím skončil bez zranění. Lucku však tento pád přeci jen psychicky poznamenal, protože v další závodní činnosti již závody ve sjezdu většinou neabsolvovala. Na snímku, pořízeném z televizní obrazovky, můžete sledovat jednotlivé Lucčiny přemety i šťastný konec.

O kvalitách Radky Chrástecké se na „vlastní kůži“ přesvědčili všichni naši závodníci při tradičním přeboru LK, který se jel 20. března 1999 na Radhošti. Při neúčasti bratra Zdeňka zajela Radka nejrychlejší čas  a broušený pohár tak poprvé přešel do rukou dívky. V kategorii juniorek na druhém místě skončila Simona Hrstková a třetí Petra Rozsypalová z  Brna. V kategorii mužů do 30 let byl první Daniel Paulus časem 70,43 sec., ale na celkově nejrychlejší čas Radky, která byla v cíli za 69,19 sec to nestačilo. Druhý mezi muži se umístil Zdeněk Závorka a třetí byl Jiří Solanský. V kategorii žen do 30 let na prvním místě stanula Marcela Růčková, druhá byla Soňa Ondrůšková a třetí Miroslava Jurečková. Mezi „myšáky“ zvítězil Daniel Paulus mladší, který pod trenérským vedením svého otce slibuje být budoucí velkou lyžařskou nadějí. Nejnapínavější boj se již tradičně strhl mezi muži nad 45 let. Překvapivě zvítězil Petr Rozsypal z Brna. Svatopluk Roman, tehdejší náčelník Horské služby na Radhošti, který vstupoval do závodu v roli favorita, skončil až druhý. Třetí místo obsadil Jan Paprskář. 

Radka na bedně