Výstavba chaty a vleku na Radhošti

Myšlenka výstavby vleku pod radhošťskou kaplí se začala konkretizovat hned na jaře 1969. Při tradičním dubnovém „Posledním mazání“ v chatě  Pod kaplí , kterým se ukončovala každá lyžařská sezóna,  se vyhledala vhodná trasa vleku i místo pro chatku. Členové výboru hned schválili zahájit přípravu výstavby a svým podpisem pod usnesení se zavázali k odpovědnosti za stavbu. Večer pak při veselé zábavě ( zúčastnilo se 17 lyžařů ) přislíbil chatař Jaroslav Hybner pomoc při výstavbě vleku, protože jej budou moci využívat i turisté ubytovaní v jeho chatě. V polovině května začala první jednání – s polesím v Trojanovicích, lesními závody Rožnov p.R a Frenštát p.R. a  s MNV Trojanovice, na jehož katastru trasa vleku byla. Všechna jednání byla úspěšná a stavební povolení se získalo v  rekordně krátké době. Již 28.6.1969 začaly práce s odlesněním pro trasu vleku, současně bylo pokáceno 5 větších smrků, které zužovaly lyžařskou trasu v průseku. Na tuto první brigádu již ve  4 hodiny ráno přijeli na motorce hlavní „ bafuňáři“ Jan Hrstka a Jan Poruba, v 6 hodin dorazil uřícený Jarda Paprskář, který se ještě zastavil u rodičů na Pavlové lúce a v 7 hodin přišli mladí lyžaři Zdeněk Konvička, Staňa Tvarůžek a Jarda Diatka. Tak začala nevídaná pracovní aktivita členů LO. Vzali na sebe veliký a obtížný úkol. Již při zahájení stavby bylo nutné řešit finanční problémy. Výbor TJ Jiskra pro nedostatek financí nemohl vypomoci. Pomohl však MNV Dolní Bečva, jehož předseda Josef Maléř měl pro stavbu velké pochopení. Pomoc poskytlo také místní JZD, jehož předseda Bohuslav Ondrůšek umožnil v dílnách udělat řadu řemeslných prací  S pochopením se LO setkal i v n.p. MEZ Frenštát p.R. Jeho hlavní mechanik p. Polívka zajistil starší elektromotor k pohonu vleku. Finanční pomoc poskytl také OV ČSTV Vsetín.

Veškeré získané finanční a materiální příspěvky by však nestačily na realizaci stavby. Při stavbě v nepřístupném terénu a s obtížným přísunem materiálu byla hlavní manuální těžká práce neplacených brigádníků. Jejich snaha a pracovitost byla obdivuhodná . Snad na dokreslení je dobré uvést příklady: Když pochyběl cement, nakoupil se v Rožnově, rozsypal se do dvou nebo tří starých batohů a ty  následující den ráno brigádníci vynesli na zádech na Radhošť.  Na vrchol Radhoště z Dolního Rozpitého vynášeli na ramenech Jenda Hrstka, Jarda Paprskář, Miloš Růčka a Jarda Diatka dokonce čtyřmetrovou železnou traverzu pro překlad nad oknem. Jenda Hrstka se Zdeňkem Pařenicou zase nesli na tyči svinutý kabel, který jistě měl kolem 40 kg. Pro každého z těchto beskydských „burlaků“ byla vidinou zastávka u studánky nad Ujmisky, kde chatař Hybner schovával láhev borovičky, kterou pravidelně doplňoval. 

O pracovitosti Jardy Diatky svědčí i následující humorná příhoda. S vodou na Radhošti byla vždycky nouze. Při stavbě chaty bylo nutné často chodit pro vodu do studánky na jižním svahu Radhoště asi 400 m od chaty. Nosila se v koženém vaku, u studánky naplňovaném asi do poloviny. Jarda Diatka si však napoprvé nechal naplnit vak až do tři čtvrtiny. Jakmile mu jej pomohli naložit na záda, nasadil k chatě. Hned při prvním kroku a naklonění se voda ve vaku přelila na jednu stranu a Jarda v tu ránu byl na zemi. Kamarádi mu pomohli vstát, při dalším kroku byl znovu na zemi. Nezbylo, než vodu odlít do poloviny vaku.

V chataři Hybnerovi a v jeho chatě Pod kaplí měli vůbec naši lyžaři po celou dobu  trvalou podporu a pevné zázemí . Hlavně při stavbě chaty a vleku se kdykoliv mohli levně najíst a občerstvit, případně i přespat. V zimě pak chata sloužila jako hlavní štáb pro organizaci závodů i ubytování vedoucích funkcionářů závodů. Každý se těšil na skvěle připravené jídlo, zvláště speciální „veverčí“ polévky. Naši lyžaři pak ochotně pomáhali panu Hybnerovi při údržbě a úpravách chaty. Dodnes na něj naši lyžaři  i návštěvníci Radhoště rádi vzpomínají. Na fotografiích můžeme vidět jak dobrosrdečnou tvář chataře Hybnera, tak chatu Pod kaplí v zimním hávu.

Na následujícím snímku vidíme brigádníky i s jejich pracovními nástroji před zahájením prací na stavbě konzol vleku. Na hromadě štěrku sedí zleva Jan, Božena a Ivan Hrstkovi, Standa Hrstka, Jarda a Dana Paprskářovi, za nimi zleva Mirek Adamec, Tonda Adámek, Jenda Poruba, člen Horské služby, Jiří Hrstka a Jenda Paprskář.Další foto zachycuje brigádníky již při stavbě nosných konzol vleku. Zleva jsou Tonda Adámek, Mirek Adamec, Jan Hrstka, zády ke kameře Jan Poruba, Jiří Hrstka, Jarda Paprskář a Jarda Diatka.

Málokdo věřil, že se podaří stavbu do zimy dokončit. Skoro nemožné se však stalo skutkem. Za pouhých šest měsíců byl vlek připraven k činnosti a byla postavena chatka s veškerou elektroinstalací. Ještě 6. prosince  se za ostrého mrazivého větru splétalo vlečné lano. Při stavbě a úpravě svahu v      průseku bylo odpracováno kolem 2 000 brigád-nických hodin. Náklady na stavbu bez započtení brigádnické práce činily zhruba 80 000 Kč. 

31.1.1970 byly práce na svahu i vleku hotové. Slavnostního otevření se zúčastnila převážná část těch, kteří se svoji prací zasloužili o toto dílo. Jako hosté byli přítomni předsedové MNV Dolní Bečvy a Trojanovic Josef Maléř a Ota Jurek a předseda JZD Dolní Bečva Bohuslav Ondrůšek. Na fotografii jsou účastníci otevření při zahajovacím projevu předsedy LO Jan Poruby.

Předseda MNV Trojanovice Ota Jurek tehdy prohlásil: „Nemám z toho velkou radost, protože stavba je na našem katastru. Ale byli jste šikovnější, tak vám to přeju !“ Po zahajovacím projevu předsedy LO byl  p. Jurek vybídnut, aby otevřel vlek první jízdou. Jelikož však měl jen běžky a ještě se mu během jízdy několikrát přetrhl popruh od závěsu, neprojel celou trať. Jako první celou trasu projeli člen Horské služby na Radhošti Zdeněk Zíma a Paprskářová Dana ( na fotografii ).

Je třeba říci, že tento vlek byl na dnešní dobu primitivní. Na pohyblivé lano se musel lyžař upoutat pomocí železného háčku připevněného na popruh, na jehož konci byl dřevěný špalík, který si lyžař po zaháknutí prostrčil mezi nohy a posadil se na něj. Po celou dobu musel udržovat popruh napnutý, jinak háček vypadl z tažného lana. Někteří lyžaři, zvláště ženy, s tím měly problémy. V každém případě však vlek umožnil podstatně zkvalitnit lyžování v průseku, trénink našich lyžařů i rekreační lyžování všech turistů, kteří si na Radhošti chtěli zajezdit.  

Je třeba říci, že tento vlek byl na dnešní dobu primitivní. Na pohyblivé lano se musel lyžař upoutat pomocí železného háčku připevněného na popruh, na jehož konci byl dřevěný špalík, který si lyžař po zaháknutí prostrčil mezi nohy a posadil se na něj. Po celou dobu musel udržovat popruh napnutý, jinak háček vypadl z tažného lana. Někteří lyžaři, zvláště ženy, s tím měly problémy. V každém případě však vlek umožnil podstatně zkvalitnit lyžování v průseku, trénink našich lyžařů i rekreační lyžování všech turistů, kteří si na Radhošti chtěli zajezdit.  

V letním období roku 1969 se ještě navíc pracovalo na úpravě můstku za Bečvou. Byl postaven nový kamenný stůl, který byl posunut asi o 2 metry nahoru k dosažení delších skoků. Práce při stavbě stolu a úpravě dojezdu si vyžádaly 100 brigádnických hodin. Tyto práce však byly již zbytečné, protože žádné větší závody na tomto můstku se již nekonaly. Svými parametry i vybavením se vůbec nemohl rovnat můstkům v okolí , zvláště když začínala éra můstků s umělou hmotou. Další ročník závodu ve skoku „O pohár Valašska“, připravovaný na zimu 1970, se musel odvolat z důvodu malé účasti závodníků, od dalších závodů se upustilo. O skoky však byl hlavně mezi žáky velký zájem. LO vlastnil i dva páry kvalitních  skokanských lyží pro žáky a několik dalších starších párů, můstek ve Stráni byl pro trénink vhodný. Bohužel však po celou dobu se nepodařilo zajistit cvičitele nebo trenéra, který by se v této disciplině mládeži věnoval.